Tuxíkův Blog

Po pár letech kdy jsem si dělal zálusk na doménu tuxik.cz je tato doména konečně moje. Původní majitel ji buď zapoměl prodloužit, nebo o ni již neměl zájem, takže jsem neváhal a registroval si ji. Konečně.

A co tu tedy bude ? To se ještě neví Rozhodně jsem sem přesunul blog z původní URL , v plánu je galerie fotek (až se jeden lenoch rozhodne ty kvanta dat roztřídít , archiv starších webů které jsem před lety provozoval (edison-radotin.cz a podobně).

Dále je v plánu několik rubrik (o elektronice, sportu, linuxu – prostě o tom co mne baví), ale vyčkejte času, moje grafomanské já bude určitě aktivní 

Vážené cigarety,

píší Vám tento dopis, i když jsem si jist, že jej s největší pravděpodobností nebudete číst, neboť Vás jeho obsah ani v nejmenším nezajímá.

Strávil jsem s Vámi dlouhá léta, plná radosti i smutku, jak už to u takto silných přátelství bývá.

Poprvé jsem Vás potkal již v útlém věku, ale v té době jsem s Vámi nechtěl nic mít. Byl jsem slušně vychován, a přátelství s Vámi nebylo tím, po čem jsem toužil.

Vy jste mne ale lákaly dál.

Užší kontakt s Vámi jsem měl poprvé na střední škole, kdy jste se začaly seznamovat s mými vrstevníky, z nichž valná většina přátelství s Vámi přijala.

Neodolal jsem, neboť jste mi slibovaly samá pozitiva.

Tehdy jsem si říkal, že přátelství s Vámi mohu kdykoli ukončit, i když okolí mne občas upozorňovalo na Vaši zákeřnost.

Léta plynula a já s Vámi vybudoval velmi pevný a intimní vztah, byly jste se mnou vždy a všude, i v těch nejosobnějších chvílích.

Několikrát se toto silné pouto podařilo rozvázat, abyste mne za pár měsíců znovu navštívily jako starého známého a znovu zlákaly do tohoto nebezpečného svazku.

Jenže já pochopil, že mne pouze využíváte, ždímete ze mne spoustu peněz a energie a vůbec – naše přátelství pro mne není přínosem.

Je na čase se s Vámi rozloučit. Odcházím v míru, do budoucna se Vám budu vyhýbat, neboť vím, jak silné pouto jsme spolu měli.

Nějakou dobu se ještě budeme stýkat, ale jednoho dne za Vámi nepřijdu. A tím naše přátelství definitivně a navždy skončí.

Adios,

Váš,

Tuxík

Ad cras melius… Tedy doufejme

Začal jsem dnešní příspěvek trošku netradičně latinsky, ale zrovna to quo vadis se hodilo. Ono se totiž opravdu vše (zdá se) začíná měnit správným směrem.

Asi dospívám (ou..) a snad dostávám trochu rozum (no teda..), ale nedalo mi to.

Minule jsem psal že způsob života který vedu se nezdá býti příliš šťastným, a on opravdu nebyl. Zmítal se od nikud nikam, občas proložen depresí, alkoholem, nikotinem, prokrastinací a věčnými průsery, které se zdály být neřešitelné.

Až jednou… Nevím jak se to stalo, nevím co to započalo, počáteční zkrat si již nepamatuji.

Během proflákané soboty jsme s Wofcí neměli co dělat, a tak jsme začali uklízet můj pokoj. Vypadá to vtipně, ale to byl asi prvotní impulz všech změn.

Říká se, že velkým úklidem si člověk uklízí i v duši. Něco na tom bude.

Během úklidu jsme vyházeli do popelnice nepočítaně věcí, které měly co do činění s mou minulostí, od elektronických součástek, přes autodíy, počítačové komponenty, sešity ze školy a další směsný chaoz, který se za posledních 10 let nashromáždil bez dalšího užitku u mně v pokoji. Do té doby spíše skladiště začalo vypadat obyvatelně, chaoz ustoupil.

Vytřídili jsme doklady, odhlásil jsem auto z registru (odkládáno již přes půl roku), oběhal jsem úřady….

Cesta k vnitřnímu klidu ? Cesta k zodpovědnosti ?

Přestal jsem pít pivo, které jsem si přes rok dopřával téměř každý den, začal se věnovat dřívějším koníčkům a zájmům. Ono totiž pod vlivem se člověk snadněji poddá depresím a temným myšlenkám – alkohol není berlička, není řešením problémů – on problémy způsobuje !

Pokouším se oprášit staré přátele, o které jsem se dobrovolně a sobecky připravil, ale bude to běh na delší trať.

Nechci pokračovat v sebedestrukci, chci žít šťastný život – uvědomil jsem si to možná pozdě, ale vím co chci, vím co změnit dokážu a co ne – co změnit nejde, to nechám plavat.

A odvykání kouření – comming soon – vše má svůj čas a svůj řád

p.s. pro Wofci – děkuji Ti že tě mám, zní to zvláštně, ale dáváš mému životu ten správný směr a energii

Jojo, Tuxík zvolil trošku silnější slova. Co se to děje ?

To máte tak. Už nějakou dobu mi přijde, že se pohybuji v mantinelech ničeho, práce, (občas) spánku a zase ničeho. Přijde mi, že nic z toho co dělám mne vlastně nenaplňuje.

Jen přežívám. Občas se vyskytne nějaká událost, která mne z tohoto stereotypu vytrhne, ale pak se vše rychle vrátí do starých kolejí.

Nedávno jsem psal o přestávání s kouřením, tehdy jsa si jist toho, že to dokážu. Nedokázal.

Asi je na čase udělat trošku zásadnější změnu životního stylu, jen se k ní rozhoupat.

Co je potřeba, aby se nastartoval koloběh něčeho takového ? Nevím, snad se pořádně naštvat, určit si cíle a tvrdě za nimi jít ?

Zkusím to. Dosavadní způsob života zdá se mi totiž býti nešťastným.

Po dlouhých rozvahách ohledně termínu dne D, jsem se 16.2.2011 konečně pevně rozhodl.

Den D nastal 17.2.2011 ihned po probuzení, pln očekávání jsem provedl ranní očistu těla a vykročil vsříc novým zítřkům

Abych Vás uvedl do toho, co mám vlastně na mysli dnem D – kouřil jsem opět už několik let. Uvědomoval jsem si, že při spotřebě okolo 40 cigaret denně mi kouření zdravotně neprospívá, o finanční stránce věci nemluvě. Za měsíc jsem za tuto kratochvíli utratil téměř 5000 korun, k tomu se ještě přidala vyšší spotřeba alkoholu (no dobře, pivo je sice lék a jeho užívání neškodí po malých dávkách v jakémkoli množství, ale – není to tak úplně pravda). Za tyto “radosti” jsem tedy měsíčně utratil přes 6000 Kč.

Pozitivním efektem nadměrného užívání obého bylo: (…. ?)

Negativních efektů se však vyskytlo hned několik: když pominu spotřebu financí (vrazit do vlastní sebedestrukce za rok 72 000 Kč je docela škoda), začínalo se obojí podepisovat na mém zdraví – prokašlal jsem celou noc, ráno mně občas bolela hlava (ono po 8 pivech se není čemu divit), všude jsem si musel dát “jednu rychlou” cigaretu, smrděl jsem kouřem a byl jsem vlastně dobrovolně sám sobě věznitelem i vězněm v jedné osobě.

Už v listopadu jsem tu psal, že je na čase s tím něco dělat, jenže se pak přidalo pár problémů, které jsem řešil nejjednodušší, ale zároveň nejnesmyslnější cestou – stres “uvolňoval” nikotinem, špatnou náladu a smutek “zaháněl” alkoholem.

V průběhu ledna 2011 jsem si přečetl knihu od Allena Carra – “Snadná cesta jak přestat kouřit” a pevně jsem se rozhodl, že to zvládnu.

16.2.2011 večer jsem si tedy koupil 6 piv, krabičku LMek a oddal se snad poslednímu nikotonově-alkoholovému dýchánku v životě. Nic se nemá přehánět, já to ale ten večer přehnal záměrně. Kouřil jsem doslova jednu za druhou, než jsem vyčerpal obsah krabičky.

V bujaré náladě jsem šel spát okolo 3. hodiny ranní, ranní vstávání v 7 hodin stálo za to. Tělo na přebytek nikotinu a alkoholu reagovalo po svém, tak jsem navštívil WC a ze všeho se vyzvracel. Tomu se říká léčba šokem

Nekouřím teprve 2. den ale jsem pevně odhodlán vydržet. Nechuť k cigaretám po předávkování nikotinem ve mně stále zustává, a těším se na život bez této neřesti.

Selhání a recidivy se nebojím, nepřestávám totiž kouřit se strachem, že si něco odpírám – odpíral jsem si kvalitní život doteď.

Normální je nekouřit. Zkusíte to také ? Nemusíte na to jít tak agresivní metodou jako já, ale přestat lze. Stačí věřit tomu, že tu smrdící tyčinku k životu nepotřebujete.